4. Svatba

27. srpna 2012 v 19:00 |  Dračí královny

IV. Svatba



Edvard otevřel oči. Cítil se dobře. Záda mu něco chladilo, cítil se lehčí a u sebe měl spící Kiru. Ležel na své posteli. Spokojeně se usmál. Vše je v pořádku… Zarazila se. Pomalu se rukou dotknul svých vlasů. "KDE MÁM VLASY?!"
"Ááá!" Kira se probudila se značným šokem. "C-co bolí tě něco?!"
"Ne, kde mám vlasy?!"
"Na hlavě?" zkusila.
"Vím! Ale jinak kde mám zbytek vlasů?!"
"No jak jsem ti ošetřovala rány… zacuchali se ti. A tak jsem je chtěla rozčesat, ale měla sem po ruce jen dýku… A jak jsem česala tak najednou se… Uřízly…"
"Ach, takže ty si mě česala dýkou, jo?" probodával jí pohledem.
"Ale Siana ti je zarovnala… A-a skutečně ti moc sluší!" rychle ho políbila. To se ukázalo jako prozíravý tah. Edvard jí náruživě polibky oplácel. Na chvilku byla jeho chlouba - jeho vlasy zapomenuty. Ale tohle má u něj Kira schované. I Siana. Chtěl víc, ale to mu zamítli oba. Jak Kira tak jeho tělo. "Bolí tě to hodně?"
"Ne…," zavrčel. Jeho nálada se zhoršila.
"To je neslýchaná drzost!" do pokoje vrazil Cedrik. Za ním v závěsu Siana a Ram, který nebyl nijak spoutaný.
"Co je drzost?" to bylo poslední co chtěl dneska vidět.
"Ona… mi rozkazuje a ještě… To je neslýchané!" Cedrik se třásl zlostí. "Paktovat se s nepřítelem!"
"O co jde?" Edvard potlačil tik.
"Jelikož Ram není zlej kluk jen chce trůn… Kořeny nevykopeš. A Shochi zemřel… Je tu jeden trůn uvolněn. Když si vezme Elizabeth, budeme mít na své straně čtyři draky a Kagami jen dva… To je jasná převaha a vítězství, není-li tak?"
"Uh…," Edvard se snažil pochopit celou situaci.
"To je bez tak jen léčka!"
"Zavři zobák Cedriku," Ram protočil oči. "Víš, že my tak promyšlenou lest nikdy neděláme. Vsázíme na sílu. Kromě toho když můžu být skutečný král a ne jen zástupce…," sledoval zrudlého Cedrika.
"Ano. Plus kdyby se o něco pokusil, tak Elizabeth má také draka. Kromě toho by to byla jistá smrt se o něco pokoušet…," dodala Siana s úsměvem. "Hele, když už jste mě donutili se do té hnusné války přivdat, tak berte řešení, dokud vám ho dáváme…"
"Vy čekáte na mé schválení?" došlo Edvardovi. "Nejsem tu jediný král…"
"Druhý je můj bratr. Jeho schválení by skončilo jeho mečem a mojí oddělenou hlavou…," Ram si o lásce svého bratra iluze nedělal.
"A Elizabeth má na to jaký názor?"
"Ta ještě nic neví. Já myslela, že tady se dívek ptát nemusíte," Siana se jen ušklíbla. Přece jen…
"Pokud bude souhlasit, proč ne. Ale budeme tě Rame hlídat. Jedna hloupost a zabijeme tě…"
"Nebojte se králi Edvarde. Odkazuji se na naše přátelství z dětských let…," usmál se.
"Škoda, že sis to nepamatoval na začátku," pronesl hořce. Ram jen mlčel a zabodl oči do země.
"Tak pojďte… Jdeme se zeptat Elizabeth…," Siana byla netrpělivá a otočila se na podpatku a vyšla. Přímo do náruče vysokého mladíka. Než stihla zaječet, mladík jí políbil. Byla v naprostém šoku. Kdo…co….proč?" mrkala a nebyla schopná ničeho.
"Kriste jak to vypadáš bratře?" Ram se rozesmál až se musel ohnout. Slzy se mu kutálely z očí. Vidět svého bratra oholeného ho málem zabilo. Na tváři s ostře řezanými rysy vypovídající o severské národnosti, nevidět ani jediný chloupek… To byl pro Rama zážitek. Takový obličejík měli u nich tak desetiletí chlapečci než se stanou muži! Ram se musel opřít o zeď.
"To je Ragnarok?" Kira vykulila oči.
"…," Ragnarok přestal líbat vyděšenou a naprosto šokovanou Sianu a olízl se. S obavou sledoval její oči a uvažoval, jestli jí náhodou nevypadnou ven.
"…," Siana zírala na Ragnaroka. On byl mladší než myslela. Jeho tvář jí odrovnala. Byl mužný to ano, ale teď vypadal… tak mladě a nevinně. Nemohla tomu uvěřit. "Ty nejsi… nejsi Ragnarok," zavrtěla hlavou a šokovaně od něj odstoupila. Tohle nemohl být její manžel! Chtěla zpátky svého manžela! Šok a zmatení nepřebil ani polibek, což bylo co říct.
"Hehehehe!" Ram se držel v uctivé vzdálenosti a přetlumočil vzkaz pro Ragnaroka. Ten se na něj zaškaredil a něco jistě ne moc pěkného odvětil. "No, chtěl bych ti to přetlumočit, ale jsi dáma a ty slova co použil nejsou vhodné pro tvé uši. Kromě toho se mnou se bavit nehodlá," smál se dal. Siana jen pleštila oči.
"…," Cedrik překvapený nebyl, protože byl u jeho holení. Za to Kira i Edvard byli v šoku také. Edvard se kousl do rtu. Ragnarok je skoro hezčí než on sám! To tedy…! To byl gól parádní.
"Já…chci svého muže, ne tohle!" Siana jen vrtěla hlavou. Chtěla svého chlupáče. Jak děsivé zjištění, když se vzal v úvahu fakt, že se vousů štítila.
"To je dneska dokonalý den!" Ram se řechtal jako šílenec. Kdo by mu to mohl mít za zlé? Ano, jeho bratr s mečem v ruce. Ram uskočil a začala hádka kdy po sobě cosi ječeli a pak se začali rvát.
"DOST!" Siana s Cedrikem se je od sebe snažili roztrhnout. Ale ke vší smůle vyfasovala Siana ránu loktem, od svého vlastního muže, do nosu. Ten začal okamžitě krvácet.
"MEFISTOFELE!" zařvala a v druhé sekundě už drak držel v jedné ze svých tlam Ragnaroka a v druhé Rama. "Sežer ty hovada!" soptila zlostí. Nesnášela když jí tekla krev. A ještě když jí tekla krev kvůli tomu, že se snažila pomoci a uklidnit dva muže, který se rvali. Mefistofeles věděl dobře, že t tak nemyslí a zůstával jen u jejich věznění. Přece jen nepozře dva muže, kteří jsou spjati s draky. To by zabil dva draky a to nemínil udělat ani omylem.
"K-klid!" Cedrik uskočil před třetí tlamou, která očividně chtěla taky někoho uklidnit.
"Prosím, můžete jít pryč… Pacient potřebuje klid!" Kira se snažila situaci nějak zlehčit či aspoň přenést dění jinam. Nestačila zírat, jak se lidi mění. Z nepřítele je přítel. Z chlupaté opice pohlední mladík bez chloupku v obličeji. Připadala si jako v nějakém snu. Marně se snažila pochytit všechno co se dělo. Její mozek rezignoval. Byla dost unavená a to nemluvě o jejím zranění - hlavě.
"Už jsme klidní…," zabručel Ram. "Hustý… Drak co je a co není nás drží a nedrží…," byl chvilku fascinován, než se rozesmál při pohledu na svého bratra. Ten očividně klidný nebyl ani omylem. Pořád ho chtěl rozsekat na malé kousíčky. Ano, bratrská láska!
"Nejste! Vážně… Nejste normální ani jeden. Ani jeden!" pustila je a znechuceně běžela pryč. Ragnarok se pustil za ní. Ram si oddechl, že tohle přežil.

Ragnarok dohnal Sianu a chytnul jí za loket. Snažil se jí vysvětlit, proč se oholil a že se nemusí bát, že to jeho sílu nevzalo, ale ona mu nerozuměla ani půl slova. Stěží zaregistrovala své jméno.
"Siano," opravila mu výslovnost, která zněla jako Sana. Aspoň doufala, že to bylo její jméno.
"…," vzdychla a přehodil si jí přes rameno. Protesty ignoroval a šel udělat osvědčenou věc. Sex. Po pár minutách kdy se bránila toho nechala a jeho nápad uvítala. Tentokrát už neuhýbala před jeho obličejem. Musela uznat, že bez fousů je to lepší. Nehty mu jemně přejela po tváři. Připadala si, že komunikuje s nějakým zvířetem. Ale musela uznat, že i když netuší co ten druhý říká, rozumějí si. A mají spolu opravdu intenzivní vztah. Věděla, že tohle vůbec nebylo špatné. Nakonec, že by tu našla štěstí a její babička se pletla? Netušila, že její babička se nepletla…

"Tohle nemyslíte vážně…," Kira jen zírala na rychlou svatbu Elizabeth s Ramem. Oddával je Edvard. I přes její protesty, že se mu sotva rány zacelily. Odpočíval jen tři dny. Ale co mohla?
"Mám pocit, že ho Ragnarok chce zabít," sykla Siana a sledovala démonský výraz svého muže vedle sebe. Donutili jí obléci se jako jeho žena. Zapomínala na fakt, že je teď královna. Měla pěkné korzetové šaty s kožíškem. Letní provedení, přece jen aby se neupekla. Ale kožíšek být musel. Tradiční oblečení.
"Tak s tím něco udělej," sykla a pozorovala jak probíhá obřad. Edvard skutečně oddával s důstojností hodnou krále. Přistihla se jak na něj nepokrytě civí a má podivný úsměv. Za ten si málem dala facku. Co se tu má na něho co šklebit jako idiot?
Siana měla jiný problém. Ragnarokovi nervy. Bylo jasné, že chce vystartovat. Sedla si mu na klín. To ho očividně zaujalo, ale ne jak chtěla. Tak ho políbila. To ho zaujalo naplno a svalil se s ní na zem pod lavici. Siana zrudla a litovala, že její manžel může všude a vždy. Ale po pár chvílích a jeho magických dotecích zapomněla kde je.
"C…?" Kira se na ně podívala a zrudla. Rychle se rozhlídla. Nenápadně se dostala k závěsu a vypůjčila si ho po menším zápasu - dýka to vyřešila. Pak se pomalu dostala zpátky a přikryla je. Přece jen tohle na svatbě. Nenápadně odcestovala do první řady. Nesedět ve druhé tak by se musela propadnout. Doufala, že pár hostů se věnuje pouze obřadu a nezaujme je nápadně se pohybující závěs… Ona se styděla za oba dva aktéry. Musela, oni se očividně nestyděli ani trošku. Celou dobu byla jako na trní. Dokonce se jí zdálo, že se na ní Edvard tak podivně dívá. Konečně si řekli své - ano - a odešli. Hosté, kterých bylo dohromady s oddávajícím deset šli za nimi. Až na dva výtečníky, kteří se oddávali erotickým radovánkám. Kira se na to snažila nemyslet. Jak jen někdo může?! Ne, nemyslet! Edvard na ní počkal, protože šla jako poslední.
"Děkuji," usmál se na ní.
"Za co?"
"Za ty dva co tam zůstali," řekl a uculil se. On si toho všiml!
"Em…," zrudla a přemýšlela jak to vysvětlit. Jakoby to byla ona, kdo to provedl.
"Ale no tak, za to nemůžeš," poplácal jí po rameni. "Jinak neboj, příští svatba bude naše…," mrkl na ní.
"Hej, kdo ti řekl, že si tě vezmu?!"
"Ty…"
"Já? Kdy?!" zvýšila hlas.
"Nepamatuješ si?" na tváři se mu rozlil milý úsměv.
"Ah…!" plácla se do čela.
"To beru, jako ano, pamatuji!"
"Ale to bylo… To se nedá počítat! To já… nebyla jsem… To prostě…!" netušila co říct. Edvard se rozesmál a líbil jí. "Udělej mi tu radost a čest… Staň se mojí paní… Po tom co vyhrajeme tuhle válku. Zítra zaútočíme a bude to konečný boj…," byl si jistý vítězstvím. "Nemusíš se nic bát. Máme převahu draků… Lepší strategii a hlavně máme rozum a nejsme blázniví tyrani, co myslí jen na moc a vládnu nad celým světem. Vyhrajeme a konečně bude klid!"
"Ale… to… Co když se ti něco stane?"
"Co by se mi mělo stát?" rozesmál se a líbnul jí do vlasů. "Neboj se… Vezmeme se!" řekl jistě a usmíval se. "Udělám pro to vše!" ujistil jí.
"Dobře…," kývla, ale stejně… Měl podivný pocit. Jakoby… předtucha něčeho zlého. Něčeho hodně zlého. Rozhodla se, že se od něj ani nehne. Možná to byl jen strach o milovanou osobu, ale možná… něco jiného.


"Lásko…," Kira padla v rudých šatech k Edvardovi. Byl bledý jako stěna. V prsou mu trčela dýka. "Nebreč," vzal její ruce do dlaně a usmál se. Byl to tak vřelý úsměv… Přesto bodl Kiru do prsou stejně jako dýka.
"Ale… ty nesmíš umřít! Vydrž já tě ošetřím!" rozhlídla se. Všude bylo ticho a mrtvá těla. Nic co by mohla použít. Zmatkovala. Co by mohla?!
"To jev pořádku…," od úst mu stékal pramínek rudé krve. Jako poklidný potůček si ztékal po jeho bradě, hrdle a zakončoval svojí pouť na bílé košili. Kiru ten potůček děsil a bral jí dech a život, stejně jako Edvardovi.
"Není! Musím tě ošetřit!" nevzdávala se. On… nemůže přeci umřít! To je vyloučeno. To není logické, proč by měl jen tak umřít?!
"Tak to bylo dáno a napsáno…," usmál se na ní. V očích mu hasnul život. "Věděl jsem to… ale bylo pozdě na to… Změnit svůj osud… Moc pozdě…," zavřel oči.
"Ne! Mu-musíme se přeci vzít! Slíbil si mi to! Slíbil si mi to! No tak! Prosím otevři oči… dýchej! Nesmíš… to…to není možný!" brečela nad jeho mrtvolou. Po chvilce kterou nedokázala časově omezit jí na rameno dopadla kostnatá ruka. Kira ztuhla. Roztřásla se ještě víc než doposud. "Kdo…?" polkla.
"Nech ho jít…," ten hlas bylo spíš šeptání větru v korunách stromů. "Nastal čas odejít… Jeden musí odejít, aby mohlo království dál žít…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama