V. Šílenství

18. září 2012 v 19:00 |  Blood

V. Šílenství



Jeden z nosníků se proletěl jakoby by to bylo to nejpřirozenější co mohl udělat. Černá ruka se zachytila trosky vedle a pomalu vytáhla svojí majitelku ven. Blood. Kalhoty měla roztrhané stejně jako tričko, které jí štvalo nejvíc. Za ní vylezl třesoucí se Ciel. Právě se díky prachu zakuckal. "Dělej ty pomalej idiote...," zašklebila se na něj a v klidu se postavila na hromadu suti a protáhla se. Odfrkla si. Prach a bůh ví co se jí dostalo do nosu a dráždilo jí to. "Je čas jít domů...," v uších se jí houpaly ony náušnice ve tvaru žiletek. I zavalená sutí si našla chvilku na to, aby si je vzala. "Je čas jít domů...," zopakovala.
"Ale... ale co ta zbraň?!" namítl šokovaně. Její nepěkný proslov slyšeli víc než dobře. A nechají jí jen tak? To přece nejde!
"To není má věc. A ani tvá, ale pokud chceš chcípnout, já tě oplakávat nehodlám," pokrčila rameny a pomalu skákala z jedné hromady pevnější suti na druhou. Bylo to tak laxní až to působilo za daných okolností komicky. To Ciel se potýkal s terénem hůř a valil se jako těžký buldozer, který každou chvilku škobrtne, zapadne či sletí.
"Ale je!" pištěl jako myš s přiskřípnutým ocáskem.
"...," zastavila se a klepala s černou rukou, která jen pomalinku nabírala původní barvu. "Mlč a choď tišeji...," sykla.
"Ale... co Hamlet?" zajímal se. "Musíme ho najít!"
"Jak ho chceš v tomhle najít? Ale klid žije...," řekla jakoby jí to mrzelo. "A copak tvůj Timíček?"
"Co je mi po něm?" odfrkl si.
"Ách," zašklebila se na něj. Pak jí ale úsměv přešel a zvedla ruku, o kterou se rozbil onen nosník, který odhodila. "Dej si oraz!" prskla jako rozzuřená kočka.
"Ale, ale to snad ne! Jaký červ tu leze?" zaskřehotala dívenka, která se vznášela pár centimetrů nad sutí. Zlatavé vlásky jí povlávaly kolem hlavy. "R13! Já myslela, že už tě někdo dávno rozlomil za to jaká jsi děvka nevěrná!"
"A ono ne... Jinak s děvkou opatrně N13.To že jsem nevěrná rodině neznamená, že jsem děvka. Víš děvky provozují sex. To co ty díky jisté nehodě nemůžeš... Jinak dávno? U tebe tohle musí znamenat mnohem dýl než u mě. Už začínáš rezivět holka... tady," poklepala si na hlavu a ušklíbla se. Démonská zbraň N13 byla její známá. Bohužel.
"Drž hubu! Jinak jsem Nemesis 666!" zavřískala a jedním pohybem ruky na ní poslala kopici suti. Blood uskočila a Ciel měl co dělat uskočit před jistou smrtí. Pomoc mu? Ne. Ciel málem omdlel, ale povedlo se mu se dostat včas z té smrtící spršky.
"Vytři si zadek! Takové sračky co tu sereš mě deptaj. Jenom nějaký buzík z tebe nejlepší zbraň neudělá. Ty budeš vždycky jen N13 i kdyby sis našla nejsilnějšího uživatele, kterého můžeš!" s lehkostí motýla stála na jedné ocelové trubce. Jakoby nevážila ani deko. "Jinak tyhle trapnosti s létající sutí… Rovnou mi můžeš dát seznam útoků, které na mě použiješ. Víc to odhalit asi ani nejde!"
"Budeš toho litovat! To si jen myslíš, že nejsem silnější než ty!" zaútočila šílenou rychlostí. Ciel uviděl jenom pár jisker, když se setkaly dvě blýskavá ostří. Pak ho odhodila tlaková vlna jako hadrového panáka. Chvilku upadl do bezvědomí. Měl štěstí. Dopadl tak pěkně, že mu nezapadl jazyk. Aspoň něco pozitivního.
"Sakra!" Nemesis se pomalu zvedla a prskala vlasy, které se jí dostaly do úst.
"To je dost slabé...," chechtala se Blood. "Nepokoušej mě, víš jaká jsem když se rozjedu!" v očích měla záblesk šílenství, které přicházelo ruku v ruce s bojem... "Tentokrát bych tě mohla nedopatřením zlomit!" řekla tak lítostivě, až to vyznělo posměšně.
"Zapomínáš na jednu věc!" zavrčela a ukázala na brnění, který k ní došlo. Vydechlo spoustu smaragdového kouře.
"Ser na to, nejsem tu kvůli boji...," podrbala se v uchu. Tím Nemesis rozlítila. Změnila se v sekeru a její pán jí popadl a skokem byl u Blood. Ta se jen ušklíbla a kryla se jako před tím. Ale to byla chyba. Odletěla a zastavila se po deseti metrech a ještě ke všemu se probořila. Takovou sílu nečekala. Zapomínala, že když je Hamlet její pán má sílu trošku svázanou. To byla začátečnická chyba! Trvalo jí dobrých pár minut se vyhrabat. Jen co to udělala dostala další zásah. Ten už líp pokryla, ale letu nezabránila. Dopadla kousek od Ciela. Z ráně na čele jí stékala krev do očí. Od úst se jí táhl pramen temně rudé krve. Na sobě měla nespočet odřenin a krvácejících šrámů. Ciel pomalu otevřel oči a posadil se. Zadíval se na Blood, která se pomalu zvedala. Vypadala dost žalostně. Slzy měla smíšené se svojí krví. "Neomdli z té krve, ano?" koutkem oka sledovala jak se k nim to monstrum blíží. Musela donutit své tělo spolupracovat. Není silnější. Ale je chytřejší, to prostě využije a bude. V hlavě se jí rodil plán.
"To je... dokonalé!"
"Co?" otočila se k němu. Obličeje měli kousek od sebe. Ciel jí olízl krvácející ránu na čele. Blood zalapala po dechu. "Co děláš idiote?" její tělo ztuhlo a odmítalo se pohnout.
"Úžasná," přitáhl si jí k sobě a políbil. Pohrával si s jejími rty. Pak jí donutil pootevřít rty a laskal její jazyk. Tohle bylo… smyslné až moc! Blood se odtrhla a nevěřícně na něj zírala. Co ten gay kruci chce?! "Naprosto dokonalá!" v očích měl Šílenství. TO Šílenství. Šok. Úlek. Strach. Blood těžce polknula. Tak proto!
"To není.......!" Blood se proměnila na černou katanu. Ciel jí se smíchem popadl a stoupl si. Stál podivně nahrbený. Útok odrazil jako nic. Nehnul se z místa. Nechal útočit Nemesis a jejího pána. Odrážel jejich útoky tak nedbale... Skoro jako by ruka, kterou držel Blood nebyla jeho, ale jen jakási páka, která se na poslední chvilku pohnula tak, aby odrazila útok. Vypadalo to, jakoby ani nebojoval. Jakoby se jen vysmíval hlupákovi, který marně útočí. Jakoby měl rány slabé jako novorozenec. Když konečně vyrazil stálo to za to. Jediným seknutím rozdělil brnění na dvě části. Vyvalil se zelený dým. Kopl do části s hlavou a ta poodletěla pěkných pár metrů. Jeho sekera se proletěla vzduchem a zastavila se až o pole, které zaručovalo tomuto souboji intimitu.
"He, he... ještě jednou se pokusí někdo šáhnout na mojí lásku, a dopadne hůř!" smál se jako cvok a pozoroval jak brnění zmizelo s bubláním a syčením.
"T-to není možný!" dívenka se klepala a zírala na Ciela, který k ní šel. Litovala že nezůstala sekerou. Rozmáchl se.
"To stačí!" Blood se objevila před ním. "Ještě není čas...Válka není... Spi ještě!" objala ho. Postavila se mu a dokázala se dostat z jeho moci. Ještě že tak!
"Spát... pravda jsem unavený...," padl na ní jako mrtvola.
"Co...co to kurva bylo?" polkla Nemesis.
"Šílenství...," bezmocně držela Ciela. "On... je Šílenství...," hlas jí přeskočil.
"Cože... ale jezdec chaosu nemůže být tvůj pán! Měla ses rozpadnout! Nemůžeš být tak silná!" zaječela mrtvá strachy a zírala na to malé tělo jako na to nejděsivější.
"Není můj pán...Jen mě použil...," polkla.
"To není fér! Já mám zničit lidský svět!"
"Ty jsi měla v hlavě vždy jen nasráno... N13 vypadni než tě zabiju! A zapomeň na tu píčovinu s ničením světů! Je ti to jasný?" zavrčela. "Takové sračky… Když máš ráda ničení jdi do nějaké firmy, která se specializuje na detonace a srovnávání baráků se zemí!" protočila oči. Taková… otravná holka!
"Ty ho chceš zničit... a stát se zbraní Chaosu! Já to vím! Si děvká!" brečela a ignorovala její poznámku o tom, kde by mohla pracovat.
"Nechci... A proto tohodle idiota musím... Udržovat ve spánku...," přivřela oči. Jak se mohl stát Ciel, ten slaboučký a bezbranný idiot, Šílenstvím? 4. jezdcem chaosu? Závist. Nenávist. Válka a Šílenství. Čtyři jezdci, kteří měli nastolit vládu Chaosu. A nejsilnější zbraň, kterou měli se měla stát zbraní Chaosu. Nastal by soudný den pro všechny, kteří nejsou démoni... "Pičus," ulevila si. "A ty... zmiz, než tě tu objeví a rozmlátí na kousíčky! Máš štěstí, mám dobré srdce a tu tvojí hlavu ti dneska nenarvu do prdele. Ale ještě jednou mě potkáš a tvoje hlava skončí ve tvé vlastní řiti. Jasný ty slepičí lejno?"
"Jo!" polkla a zrušila síť a rozběhla se pryč.
"Zatraceně...," Blood svraštila čelo. Tohle jí chybělo. Takovým pitomostem se chtěla vyhnout... a padla do nich po hubě. Ciel byl Šílenství, ale ještě se nechal uspat. Ale na jak dlouho?" zadívala se na nebe. S povzdychem ho vzala do náruče a skočila z hromady suti na zem. Položila ho na ní a sedla si k němu. Sledovala jak jí z ran stoupá dým a zacelují se.

Hamlet se konečně, po hodině po sesuvu budovy, prohrabal napovrch a pomohl Timothymu. Ten měl ránu na ruce, jinak byl nedotknutý stejně jako Hamlet. "Tam jsou! Díky bohu!" Timothy letěl k Cielovi a Blood. Hamlet ho pomaleji následoval.
"No konečně, málem jsem tu usnula!" zívla Blood. Přitom čekala sotva pár minut.
"Co je mu?" Timothy skočil k Cielovi.
"Spí nech ho!" zarazila ho rukou. "Nech ho spát...," bála se, že by mohl spolu s Cielem probudit Šílenství. Otřásla se náhlým pocitem chladu. Nezlomil jí. To nebylo dobré. Na jednu stranu ano, ale na tu druhou ne. Pokud byla dost silná na to být zbraní jezdce… A ten shodou okolností byl tu… Utéct by jí bylo prd platné. Jak jednou jezdec použil zbraň dokázal jí pak vycítit na hony daleko…
"Jen spí?"
"Ne asi čuchá k zemi... nešahanej na něj!" zavrčela podrážděně.
"Co je ti?" Hamlet jí sledoval podivným pohledem. "Máš na rukou černé fleky..."
"He?" podívala se na svojí ruku. "To nic není!" vypískla a schovala ruku za záda... "A ty se ho už ani nedotkneš... jasný?" sledovala Timothyho s pohledem ostříže.
"Co mi máš co rozkazovat? A k tomu... co s ním jako ty máš? Není pro tebe jen idiot?" Timothy zrudl vztekem.
"Drž zobák, je má věc. Mám dobré srdce a nechci abys ho znásilnil!" prudce se postavila spolu s ním. Chtěl boj to bylo jasné. A ona taky. V očích se jí odrazilo šílenství. Vrhli se na sebe a začali se rvát jako normální lidé. Po chvilku ale Timothy zařval a odskočil jako postřelená laň. Držel se za krk. Měl v něm díru.
"Ty čubko, použila si na mě zbraň!" držel si ránu. Valila se z ní proudem krev. Soustředil se a pomalu se mu začala zacelovat.
"Hehe…," Blood za zády proměnila svojí ruku do lidské podoby z krvavého ostří. Nenápadně oklepávala krev.
"A dost!" Hamlet s ní zatřásl. "Co děláš?"
"Eh…!" rozšířily se jí oči. Jakoby se právě probudila z divného snu. "Omlouvám se… nějak jsem… Se zapomněla," po zádech jí přeběhl mráz. Šílenství. Málem jí ovládlo. I když se snažila ignorovat fakt, čím je, nikdy to nemohla změnit. Mohla lhát ostatním, mohla lhát sobě… ale to neznamenalo, že by někdy byla ničím jiným než démonskou zbraní. "Už se to nestane!" slíbila.
"To doufám…!" sledoval jí.
"Asi… by jsme měli odsud vypadnout… A Ciela dát na ošetřovnu. Přece jen…!"
"To ano, ale ten kdo to udělal musí být blízko!" rozhlídl se.
"No… zbraň na něj byla moc silná a on… se roztrhl… Na dvě půlky…," řekla pomalu. V podstatě to částečně pravda byla.
"Ach… a zbraň?"
"Utekla," pokrčila rameny.
"Viděla si jí dobře? Jak vypadala?"
"Netuším," podrbala se na hlavě. "Byla jsem ráda, že jsem se vyhrabala. Štěstí… No a netuším. Já… nikdy neměla potřebu civět na démonské zbraně…," pokrčila rameny. Neměla potřebu, ale čas od času to dělala. Hamlet kývl a pak šel za Timothym, který odmítal jít k Blood blíž jak na tři metry. Jí to srdce neranilo…

Nemesis vzlykala v zaplivané ulici. Kouř a zápach odpadků jí ostře atakovali citlivý nos. Utírala si slzy. "Ta děvka!" vzlykala. Z mladičké dívky se stala žena kolem čtyřicítky. Zlostně zavyla. "Moje mládí!"
"Ale, ale… Tak krásná zbraň a brečí?" se smíchem k ní došla postava v černém plášti. Zelené oči sledovaly dívenku s pobavením. Ta zvedla hlavu a zírala na dívku před ní. Dlouhé zelené vlasy v culíku. Podivně strnulý postoj.
"Kdo… jsi?"
"Já jsem tvá přítelkyně… Můžeme si navzájem pomoc… Dám ti pomstu a ty se za to staneš mojí zbraní…," vycenila zuby. Bylo v tom cosi nelidského.
"Jak mi chceš dát pomstu?" zajímala se opatrně. Přece jen nebyla úplně hloupá.
"Tím, že s tebou zničím vše co nám bude stát v cestě k nastolení nového světa. Světa jen pro nás démony…!"
"Jen pro vás démony," opravila jí a utírala si oči.
"Ale ty se řadíš mezi nás…," odvětila podlézavě.
"Víš, že já jsem jako ostatní démonské zbraně pouze zbraň s vdechnutým životem…"
"Ano ta krásná povídačka. Z lásky se dívka proměnila na meč, aby s ní mohl její milý zabít démony, které napadli jejich vesnici a zabili všechny až na ně a právě se na ně chystali… A démon co vedl útok po té, co ho porazila ten cucák se zbraní dal zhotovit dokonalý meč. A do něj pak vdechl život. Ale jelikož to byl démon a ti jsou nemrtví, staly se zbraně pokřivenými. Nepociťovaly všechny emoce a přes všechno byly stále jen zbraně. Falešný život… Jo, to jsou kecy… Díky tomu jste se stali také démony… Kromě toho… Nemáš na výběr. Buď půjdeš se mnou… Nebo tě tu zabiju," klekla si k ní a vzala jí za bradu. "Chápeš?"
"Jo…," otřásla se. "Stanu se vaší zbraní paní!"
"To jsem mi líbí!" rozřechtala se. "Doufej, že jsi dost silná, jinak tě rozlomím!" smála se. Nemesis tušila, že tohle je zlé… Kousla se do rtu a jen přikývla. Co jí zbylo?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama