One Shot

14. října 2012 v 21:21 |  One Shot

One Shot

Depresivní absurdní realita v příběhu umírajících



Skřípění a šílený rachot bortícího se mostu. Dvě postavy na poslední chvilku skočily na břeh. Další dvě co běžely za nimi to nestihly. Ohromný most se řítil do černé prázdnoty a nebohé postavičky s ním. Poslední z lan, které most drželo, jednu z postav, která stihla skočit na břeh, na své cestě dolů zasáhlo. Postava odlítla o pár metrů a zůstala nehybně ležet. Druhá postava odhodila podivnou přilbu, která po dopadu na zem začala mizet. Rozkládat se na černé čtverečky. Naposledy se z ní rozložila plynová maska. Byla to dívka. Oči měly barvu smaragdů. "SALLY!" vykřikla a běžela za mrtvolně ležícím mladíkem. Havraní vlasy za ní povlávaly. V těžké zbroji klesla vedle těla. Rychle sundala přilbu a zahleděla se do mrtvolných modrých očí. "Sally…!" sundala si rukavici, která se rozložila jako přilba a pak si sundala rukavici, kterou měla pod tím. Černá. Utírala mu od krve jeho bledé rty.

"Promiň…," zašeptal. "Končím…"

"Nemůžeš…!" ignorovala hlubokou krvavou ránu od prsou až k pasu. Prostě jí u něj neviděla. "Sally ty idiote," hladila ho po jeho bílých vlasech. "Už jsme tak daleko… To zvládneš!"

"Promiň…," z posledních sil zvedl ruku a pohladil jí po tváři. Jeho ruku smáčely její slzy. "Promiň…"

"Ale já tě miluji… nemůžeš… Nemužeš!" smáčkla jeho ruku na své tváře a pak ho dlouze políbila. Krvavý polibek. Když zvedla hlavu uviděla v jeho očích pokoj a mír. Byl mrtvý. "NE!" rozklepala se. "Tohle mi nemůžeš udělat… Sally! SALLY!" zařvala. "Sally…!"objala jeho těla a tiskla se k němu. Proč?! Nesmí umřít! Ten idiot nesmí umřít! Nemůže. To nejde! Přece nemůžu umřít, když se do něj zamilovala. To není možný! Prošel s ní tím nejhorším… Nesmí prostě odejít, když je konec! "Sally…," znovu přitiskla své rty na jeho. "Sally!" vytáhla zbraň a přiložila si jí k hlavě. Jak patetické. Vystřelila a bezvládně na něj klesla.


Pípání přístrojů. Něco mám na obličeji. Kruci to je jistě nemocnice. Nenávidím nemocnice! Konečně jsem našla sílu a otevřela oči. Ano nemocnice. Ta všudypřítomná bílá mě řezala do očí. Ale musím to vydržet, nejsem malá. A už jsem jistě tady ležela víc než je zdrávo. Pomalu jsem donutila svojí vláčnou ruko se zvednout. Sundala jsem si tu hnusnou masku, která mě nutila dýchat podle ní. Nakonec jsem zvládla si i vytáhnout z druhé ruky nespočet jehel a bůh ví čeho. Nenávidím jehly v mém těle. Ještě když jsou skoro zarostlé. "Idioti," zasyčím si pro sebe. Aspoň jsem se pokosila, víc než slovo to bylo bublavé zachrčení. V ústech mám tak sucho! Posadím se poměrně snadno. Odkryji prostěradlo. Šok. Mám své nohy. Pro jistotu jsem si je ošahala. Ano, jsou moje. Tak moc zajímavé. Přežila jsem pád do tý zasraný vody a očividně… Zahýbala jsem s nohami… Nejsem ochrnutá. Sláva vědě a medicíně. Ok, ok žertuji. Nesnáším moderní vědy. Jsou občas tak nesmyslně úzce zaměřené… Pak se zapomíná na celek a je to v háji. Pomalu jsem vstala. Špatný nápad. Nohy nevydrželi a já slítla na zem jako pytel brambor. Vyhublý pytel brambor. Nesnáším tyhle noční košile alias mundůr nemocniční. Marně se chytám postele a snažím se nějak dostat zpátky na nohy. Neúspěšně. Netuším jak dlouho jsem se plácala jako brouk.

"Bože! Pacient 356 se probral!" zaječela sestřička od dveří a zpustila poplach. Nějaké pevné ruce mě vytáhly na nohy a pohodily na postel. Obrátila jsem hlavu a zírala na nějakého svalnatého zřízence nemocnice. Mile se na mě šklebil.

"Gratuluji, už tě chtěli odpojit!" oznámil mi vesele. "Doktoři tu budou za chvilku, právě operují! Jsi překvapivě živej jako šváb, ti taky přežijí dost!" se smíchem si promnul knírek. Velké pracky. Chlupáč. Opice.

"Neříkej pacientovi, že je jako šváb Ernie!" sestřička, která zpustila poplach sem došla a pokárala toho muže. Tu chlupatou opici… Zaujalo mě tetování, které vyčuhovala z pod vykasaného rukávu jeho bílé uniformy.

"Ale šváby jsou úžasní tvorečkové! Náhodou to je poklona. Být lidstvo víc jako šváby, tak by nám nikdy nehrozilo vyhynutí!" mínil. Při tom dělal na sestřičku legrační grimasy.

"Omluvte ho. On je trošku z jiného světa," odfoukla si sestřička. Jen jsem přikývla. "Jinak já se jmenuji Lilith Coper. Starám se o vás od začátku," dodala mile. Pěkné. Pomalu jsem se podrbala ve vlasech. Celkem dlouhé. Šáhla jsem si na ofinu. Byla sepnutá tak, aby mi nešla do očí. To bylo pro mě velmi zajímavé zjištění. Já mám ofinu. To jsem tu musela ležet šíleně dlouho! Zamyšleně jsem se podívala na jeden pramen. Špinavě blond. Hm…?! "Nebojte se vlasy si můžete ostříhat… Můžu vám je ostříhat třeba i já," nabízela hned a nepatrně zrudla. Byla mladá. Pořádně jsem se na ní podívala. Byla tak v mém věku. Možná. Těžko říct. Občas lidé nevypadají na to, kolik jim je. Zrzavé vlasy a pěkně rudé oči. Možná moc hezká na sestřičku. Ostatně pro mě je většina dívek moc krásných na život, že ano…

"Nebal," zašklebil se Ernie. "Pozor na ní, ona se nezdá, ale je to šílená lamačka srdcí!"

"Ernie neříkej nesmysly!" zrudla ještě víc. "On si jen dělá srandu… Já vás nebalím!" očividně by se teď ráda někam propadla. Zajímavé. Homosexuál. Nemám proti nim nic… Dobrá ano mám. Ale můžou za to dvě mrchy, které mě poslaly na smrt. Hehehe… Ale já jsem jim neumřela. Plus Sally a En stihli skočit na břeh. Ty jo ty prasknou zlostí… Počkat co můj bratr?! Panika mě ovládla. Žije můj bratr?! Začala jsem se rozhlížet. Ne tohle byl pokoj pro jednoho. Ti dva se mezitím hádali. Musím ho najít! Bohužel můj hlas nebyl pod mojí kontrolou. Nemohla jsem se zeptat… Osud! Pokusila jsem znovu vstát, ale Ernie si toho všiml a donutil mě zůstat na posteli a chvilku odolával mým, tak chabým, pokusům vstát. "Uklidněte se prosím!" sestřička, tuším že říkala Lilith, se mě snažila uklidnit.

"K….?!" vydralo se mi z hrdla. Vzdala jsem snahu vyhrát nad Erniem. Neměla jsem už sílu. Mé kostnaté ruce klesly vedle mě. Cítila jsem se jako mrtvola.

"Doktoři tu budou za chvilku… Počkejte…," hladila mě konejšivě po vlasech.

"Možná někoho hledá…?" zkusil Ernie.

"Je to možné… ," kývla s obavou. "Dojdu pro něco k pití… Snad to nebude vadit," zamumlala si. "Počkejte tu prosím!" sledovala mě tak starostlivě. Chtěla bych jí poslat do háje. Ale nemůžu. Ta ženská je šílená. Bere svojí práci tak… až moc. A starala se o mě. K tomu jsem se jí možná líbila. Zahnala jsem nechutné představy co vše mi mohla udělat. Nechutné!

"Hlavně se nestresuj, žiješ a to je hlavní!" blekotal mezitím Ernie. Na tyhle kecy jsem nebyla vůbec zvědavá. Olízla jsem si rty. Divné. Tak… neznámé. Mé tělo se mi odcizilo. Ale kdo by se divil? Musela jsem zhubnout dobře dvacet kilo… Jsem skoro jako anorektička. Hehehe. Legrační. Jaká ironie života.

"Už jsem tu!" Lilith mě probrala z úvah a podala mi kelímek kde byla voda. A to ještě nebyla ani půlka kelímku. Čtvrtka kelímku vody. To si ze mě dělá kozy?! Donutila jsem svojí ruku přijmout kelímek a zlostně jsem jí probodla pohledem a napila se. Bože! Tolika vody. Málem jsem jí ani nepolkla. Zmateně jsem zvedla oči k ustaraným obličejům. "To je normální… Hlavně opatrně. Nesmíš se přemáhat, tvé tělo bylo zvyklé přijímat potravu a tekutiny jen nitrožilně…"

"…," neprosila jsem se o žádnou přednášku…! Pomalu jsem s námahou dopila. "Můj bratr…!" zachrčela jsem. Hlas byl podivně chrčivý a takový… Jako by mluvil starý dědek!

"Váš bratr," zopakovala Lilith. "Ernie nevíš něco?"

"Netuším. Ten den kdy dovezli vás nikoho jiného ne… Ale možná byl v jiné nemocnici nebo tak…!" dumal nad možnostmi. Nebo je mrtvý! Proč by mě jinak nehledal? Proč vlastně mě NIKDO nehledal? Kdyby ano, byla bych přece jinde… Někde s lepší péčí!

"Dobrý den!" konečně doběhl doktor. Typický doktůrek. Brejličky a výraz snad nic nezkazím. Ano, doktoři taky nejsou mí oblíbenci. "Nemusíte se ničeho bát. Váš mozek funguje tak jak má a vaše tělo po krátké rehabilitaci bude v pořádku," rukou odehnal ty dva. Ti se jen neradi vzdálili. "Víte, nenašli jsme u vás žádné dokumenty ani doklady… Pamatujete si na vaše jméno, věk a minulost jako takovou?" zajímal se.

"…," kývla jsem.

"To je výborné. Jste tu zatím vedení jako pan neznámý. Okouzlil jste mnoho sestřiček," mrkl na mě. Ztuhla jsem. To je špatně. O čem mele. Jaký pan neznámý? Je snad na drogách? Ano, nikdy jsem neměla ty největší prsa ani nejsem extra holčičí typ, ale kruci já jsem holka! "Takže můžete mi říct vaše jméno?" vyndal si zápisník. "Vyplníme s vámi takový malý dotazník… A pak ho předáme policii. Víte, oni jsou v takových případech šíleně neodbytní… A myslím, že bez nich přežijete," mrkal vesele.

"Já… nejsem…muž," dostalo se z mého hrdla.

"Uh…?" překvapeně zvedl obočí. "Nejste? A co tedy jste?"

"…," zvedla jsem ruku a přitiskla si jí na prsa. Nic! Zajela jsem pod tu hnusnou košili. To… není dívčí hrudník! Šokovaně jsem druhou rukou zajela na rozkrok. Muž! "Zrcadlo!" můj hlas byl řezavý.

"Uklidněte se!"

"ZRCADLO!" povedlo se mi hystericky zařvat. Musím k zrcadlu! Kašlala jsem na doktora a prudce se sesunula z postele. Nohy ještě neposlouchaly jak měly. Kašlala jsem na to. Jako had jsem se plazila pryč. Musím mít zrcadlo!

"Uklidněte se!" doktor se mě snažil zadržet, ale škrábla jsem ho nehty. Výhoda nehtů. "Počkejte! ERNIE!" zařval pro změnu doktor. Byla jsem jako v transu. ZRCADLO! Ernie mě i přes můj boj a odpor dotáhl zpátky na postel kde mě museli přivázat. Doktor mi píchl něco na uklidnění. Svět se pomalu vzdaloval. Jako jejich zmatené hlasy… Bože co to má znamenat…



Probrala jsem se. U mého lůžka seděla nějaký ženština. Mile na mě vycenila zuby. Tak falešný úsměv jako její umělé zuby. "Dobrý den, jsem doktorka Parkerová," představila se. Nezajímala mě. Rozhlídla jsem se. Převezli mě na jiný pokoj! "Prý jste si přál zrcadlo," upoutala konečně mojí pozornost. Přikývla jsem. "Dám vám ho, ale musíte mi slíbit, že nebudete šílet, jó?" snažila se být tak přátelská. "Rozvážu vás i… Ale slibte mi, že budete v klidu!"

"Budu," zavrčela jsem. Doktorka zmáčkla čudlík a tím odemknula pouta. Pomalu jsem se posadila. Nesnesla jsem ten pocit, že ona je nadřazená. Takto jsme seděly obě. Ano tak to je lepší. Natáhla jsem ruku. Klepala se. To nebyla ruka… to byla klepající se kostra končetiny obalená kůží. Konečně mi dala zrcadlo. Pevně jsem ho uchopila a podívala se do něj. Zírala jsem do překvapených rudých očí. Ano, ty jsem poznala. Ty byly moje. Ale ostatní už ne. Dlouhé blond vlasy. Tenké rty ještě s viditelnými stopami po stříbrném kroužku. Ano, přesně tyhle rty mě líbaly jako malou holku. Tyhle tváře… Tak propadlé a bledé. Jako mrtvola. Ten nos… to obočí… Slzy mi vhrkly do očí. Bratře…! Přitiskla jsem si na prsa zrcátko. Našla jsem ho. Jeho tělo. Ale to pak znamená… Buď že je v mém těle… Nebo je mé tělo i s jeho duší… navždy pryč.

"Pane…?"

"Už jsem se poznal. Neo Black, 21 let, rodiče mrtví. Žil jsem u své bývalé spolužačky En Hurges spolu s jejím přítelem a mojí sestrou. Pojištění jsem si platil takže… Můžete mě propustit? Musím najít svojí sestru…," dostala jsem ze sebe mdle.

"Ach… není nejlepší odcházet… Kromě toho vás čeká rehabilitace," podotkla. "Jinak dáte mi jméno vaší sestry, pane Blacku?" zajímala se.

"Ne. Chci mluvit s doktorem, který tu byl když mě přivezli. Chci vědět, jestli někdy po mě nebo přede mnou přijali mojí sestru…"

"Ale bez jména to vaše hledání půjde špatně…," mínila jemně. "Kromě toho… Neležel jste zde zrovna chviličku," sledovala mě. Nemusela jsem se na ní podívat. Její oči mě zkoumaly. Vyhodnocovaly.

"To je možné… Jinak mi dejte pokoj. Nejsem blázen. A přijmu dost věcí," povedlo se mi mluvit vyrovnaně a klidně. "Jak dlouho… jsem zde byl?"

"Jistě že nejste blázen… Tři roky. Takže je vám nejspíše už 24…"

"Tři roky…," pokývala jsem. "To se stalo jistě hodně věcí… Můžete mi sehnat notebook, když už mi chcete pomoc? Nepotřebuji psychology ani psychiatry, děkuji vám…"

"Konzultuji to s doktorem," kývla a konečně se zvedla a zmizela.

"Jsi mrtvý, že ano?" podívala jsem se opět do zrcadla. Jak je to možné? Proč jsem tebou bratře, proč? Nebo je to jen sen… či peklo? Jsem mrtvá? Jsem?



"Musíte být opatrný pane Blacku," Lilith mi neustále pomáhala. I když občas její pomoc… Měla opačný dopad. Sally a En… oba dva jsou mrtví. A můj bratr… mé tělo bylo mrtvé ještě než ho vytáhli.

"Už jsem na tom dobře," zabručela jsem a běžela kolem dokola tělocvičny. Už mám po rehabilitacích. Jen… získat zpátky svojí formu.

"Přetěžujete se!" mínila.

"…," zastavila jsem se a zlostně oddechovala. Pomalu jsem k ní zamířila. Vlasy jsem už měla ostříhané. Nedosahovali ani na ramena. Prohrábla jsem si ofinu. "Vím kde mám své meze, děkuji za starost, ale nemusíte se už bát. Zítra odcházím, takže jsem už naprosto v pořádku," tak pevný a chladný bratrův hlas nikdy nebyl.

"K-kam?" šokovaně se zajíkla a objala mě. Byla o hlavu nižší než já. Olízla jsem se spodní ret. Už jsem v něm měla náušnici, která byla spojená řetízkem s jednou v uchu. Tohle bratr miloval. Zamyšleně jsem sledovala její vlasy.

"Objímáte mne…"

"Omlouvám se já…," vzlykla a chtěla utéct, ale chytla jsem jí za ruku. Jako bych dostala facku. Pustila jsem její ruku a zapotácela se do zadu. Než jsem se nadála ležela jsem na zemi a civěla do stropu. Líbala, hladila, mazlila a milovala se s bratrovým tělem. Zamilovala se. Co to znamená zamilovat se? Jen náhražka chtíče. Omluva nízkých choutek na sex. "Neo!" klekla si ke mně. Strach. To měla v obličeji.

"Bavilo tě zneužívat mé tělo? Posluž si," schválně jsem si rozepnula kalhoty. "Uděj se, přece si to tak dělala ne?"

"…," sklopila hlavu. Rozbrečela se. Zapnula jsem si kalhoty a pomalu se postavila. Beze slov jsem odešla. Byla jsem krutá? Možná… ale nelituji jí. Co je víc odporné než, že se ukájela na tomhle těle, když bylo v komatu?! Znechuceně jsem vyšla před nemocnici. Podivný pocit na prsou. Taková horkost…? Nechápavě jsem se podívala co se stalo. Průstřel. Klesla jsem k zemi. Oči sem zvedla k nebi. Bože… taková ironie. Zastřelili mě naši nebo nepřítel? Kdo ví… Stejně jsem už neměla být… S úsměvem na rtech zde právě… umřu.

END
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama