Cena za pravdu I.

8. listopadu 2012 v 21:55 |  Pravda

Tadeáš Marek a Samuel černý vyšetřují vraždu manželky podnikatele Sýkory. Případ se zdá být jasný. Vše ukazuje na jejího manžela, ale je tu pár zarážejících faktů. Zejména podivný symbol nakreslený na stěně. Marek se rozhodne jít za svojí neteří, která se zajímá o okultismus a symboly. Ta symbol pozná. Tím to však pro ní nekončí. Projeví se její posedlost...


27.9. 2012 čtvrtek

Připomínala velkého nočního motýla. Její šedivý kabát za ní povlával jako živý. Rázovala si to chodbou bez jediného pohledu z cíle své cesty. V jejím postoji byla strohost a jaká si odtažitost od okolního světa. "Strejdo...," zastavila se u vyzáblého muže. Dávno měl své nejlepší roky za sebou. Nebyl tak starý, ale jeho práce a život mu braly veškerou energii a naději na lepší zítřky. Promnul si několikadenní strniště a upřel na ní své zrudlé oči.
"Ahoj Gabrielo," zachroptěl. Byl jí vděčný, že se neptala, proč brečel. Bylo mu jasné, že jí to dojde, až jí vše vysvětlí. "Obarvila sis vlasy? Tvůj otec na to nic neřekl?" zajímal se místo toho. "Pokud vím.. nemá moc rád černou," dodal. Snažil se to oddálit.
"A policii, ale nakonec si na tvojí práci zvykl. Na tohle si taky zvykne...," pokrčila lhostejně rameny. V temných očích měla apatii. To vždy, když se s ní někdo bavil o otci. Nazývala to nutnou rezignací nad tématem. Ano, její otec nebyla osoba, ale téma. "Ale nezavolal si mě kvůli barvě vlasů, že ne? To by bylo trošku divné," prohrábla si své dlouhé havraní vlasy. Její bledá kůže díky nové barvě byla výraznější. Podobala se mrtvole.
"Jistě že ne. Ale tak... Jen jsem se zeptal. Přece jen jsem tě dlouho, neviděl. Ani tvojí rodinu," dodal pomalu.
"Žiješ v jiném městě než my. Máš práci náročnou časově, fyzicky i psychicky... A já tu sice studuji, ale to neznamená, že se tu budu promenádovat. Když někdo chce studovat, tak má studovat a nedělat kraviny, které by ho dostaly až k tobě. Ani jako viník, ani jako oběť skončit nechci...," příkrost byla očividná. To u ní nebylo nic neobvyklého. Zvykla si žít ve svém světě. Do světa lidí se jen nerada vracela. Jen když musela. K tomu pro ní nezajímavá témata jí úsměv na tváři nevyloudila. Ani ze slušnosti ne.
"Mládí se má bavit. Nemyslím, že ti tvá škola svědčí. Holky by neměly studovat takové věci...," zamračil se.
"Myslela jsem, že mě naopak budeš podporovat. Oba si uvědomujeme svojí smrtelnost a přemýšlíme o ní. A oba chceme a potřebujeme znát pravdu!" oči jí plály. "K tomu pokud myslíš okultismus, to je jen můj koníček... Už se vám jednou hodil, nezapomínej," dodala jen tak na okraj.
"Dobrá," rezignovaně pokrčil rameny. Věděl, že to nemá cenu. Ona ho nepochopí. "Občas je pravdu lepší nepoznat," prohodil. Cítil jak ho nenávistně probodla pohledem. Nechtěl se s ní pohádat. Pokud šlo o pravdu, byla až nebezpečně tvrdohlavá. "Jde o tohle," vytáhl z kapsy složenou fotografii. "Můžeš mi říct, co to je?"
"Ukaž," vzala si fotografii a zamyšleně si jí prohlížela. "Můžu ti říct co to je," kývla rozvážně. "Ale řekni, kde jsi k tomu přišel? Nebo je to nová móda si kreslit tohle na zdi u vás z mord party?" zvedla oči od fotografie. Nemínila dělat závěry bez více informací.
"Tohle je zeď z místa činu. Ve vlastním domě měl jeden...," odmlčel se. "Můj známý údajně zabil svojí manželku. Ale mně se to nezdá... Našli jsme sice dost jasných důkazů, hlavně mladej, teda ale.... Případ vypadá jednoznačně, ale zarazil mě tenhle symbol na stěně. Rozhodně to není podle vkusu mého známého. Ten symbol se zdá být dost složitý. Proč by se dělal s tímhle a neuklidil po sobě? Dokonce se našlo jeho zakrvácené tričko pohozené jen tak u popelnic za domem. Nemluvě o dalších věcech...," řekl opatrně. "On sám volal policii. Proč by volal policii, aniž by po sobě zametl líp stopy? To nedává smysl... Ale mladej si myslí, že je to jasné. On rád jasné věci," dodal zatrpkle. Svého nového kolegu moc nemusel. Pro něj to byl stále jen nějaký študák, co se mu plete pod nohy a o světě neví vůbec nic. Měl jiný pohled na svět a stále věřil v to, že spravedlnost má dostihnout každého.
"Chápu," kývla a kousla se do rtu. Na tohle byl citlivý. Jeho ženu zabili a chtěli to shodit na něj. Od té doby je na takové případy přecitlivělý. Od nich z oddělení měl každý svého kostlivce. Znala většinu z nich a musela uznat, že taková plejáda kostlivců, se jen tak nevidí. "No. Ten kdo to nakreslil musel mít dost času a něco podle čeho to rýsoval... Při nejmenším laťku nebo nějaký prkno. Co já vím, nejsem žádnej odborník. Je to velmi přesné. Učebnicové. Musí mít pevnou ruku. Ale na to ses mě neptal a určitě ti to došlo. Ten člověk musí mít zájem o sekty. Možná i o okultismus. Abych ti odpověděla, věř nebo ne, je to číslo. Šestka," sledovala opět fotografii.
"To nevypadá jako šestka! Snad vím jak vypadá blbý číslo!" zavrčel podrážděně.
"To není arabská ani římská číslice," odvětila trpělivě. "Je to speciální - dejme tomu - kód, užívaný jednou sektou. Ale ta se celá zabila, aby unikla konci světa. Vypočítali si datum zániku nějakou šílenou rovnicí. Matematika zabíjela. Člověk jim musel nechat, že vytvořili zajímavé symboly - tedy číslice. Ale po pravdě, jsou tak šíleně složité, že já jsem ráda, když je rozpoznám. Vlastně... kde jsem se s tím ještě setkala?" přemýšlela a nemohla si vzpomenout. "Ale vím, že jsem to dobře uměla. To vím jistě! Vím co vím, že vím a nevím co vím, že nevím a trápím se tím…," zamumlala si pro sebe.
"Aha... díky," kývl. "Může to být tedy práce šíleného sektáře!"
"Či geniálního... Zkoušela jsem si tu jejich rovnici... Seděla jsem nad tím tři dny a vyšlo mi, že to nemá řešení. A to jsem jí nepočítala celou, ale jen takový pidi kousek ke konci. Kdybych tehdy žila a počítala to já, tak by jim vyšlo, že konec světa nebude a bylo by po srandě králíků," pokývala. Dlouze se na ní zahleděl, jakoby se snažil vypozorovat, co je to za živočišný druh. Raději to přešel. Byl zvyklý, že ona je trošku zvláštní, ale ty informace byly tak cenné! Šílený sektář, který chce shodit vraždu na manžela oběti. Znělo to šíleně, ale přece jen už byla naděje a podložená!
"A nevíš, co to může znamenat? Proč zrovna šestka?"
"To ti prozatím nepovím... Musela bych zjistil pár dalších věcí a tak..."
"Díky," kývl. "Zatím se měj. Pozdravuj vaše, jo?"
"Hej! Kam si myslíš, že jdeš? Chci na tom případu pracovat taky!"
"Nemůžeš!"
"Ale no tak! Šel sis ke mě pro radu, protože víš, že jsem trošku ujetá na takové věci. Mám právo vědět kdo jí zabil... A hlavně, jak se ten vrah dozvěděl o takovejch zatracenejch číslech!" nedala se. Jakmile nad něčím začala uvažovat, musela znát celou pravdu. A porážku - nepoznání pravdy - nesla velmi zle. Dokázala být někdy až posedlá. Byla posedlá.
"Víš že to není-," nenechala ho domluvit.
"Teď to najednou není vhod? Ale chtít po mě vědět, co to je, to jo! Tohle... Kruci nevím, kde jsem to viděla, ale vím, že jsem to viděla několikrát. Až to zjistím, možná zjistím i víc o tom, kdo jí zabil. Tenhle člověk co tohle nakreslil... Není žádný idiot, kterej by po sobě nedokázal zamést stopy. Strejdo, prosím tě, víš, že má pomoc je užitečná... Pamatuješ, co ti řekla Anna?" vytáhla poslední svojí zbraň. Jeho mrtvou ženu.
"Nevytahuj jí! Dobře. Až budeš vědět něco dalšího, tak mi zavolej.A já se podívám po další práci pro tebe, jo?" vytáhl cigarety. Netušil jestli má být naštvaný nebo rezignovat.
"Kouří se venku. Budu čekat. Kdyby něco, adresu i číslo na mě máš. Ahoj," strohost se vrátila. Otočila se na podpatku a bez dalšího rozloučení kráčela ven. Na ulici na ní čekaly zářijové sluneční paprsky. Nevnímala je. Jako ve snách šla po chodníku. Míjela lidi, ale nevnímala to. Přestože byla ve velkém davu, byla sama. Naučila se, aby jí právě tohle vyhovovalo ze všeho nejvíc.



28.9. pátek

Velký žlutý komplex budov se zdál, v chladném pošmurném dni, jako příslib tepla a bezpečí. Velká černá písmena již zdálky informovala o tom, že právě tato budova je knihovnou. Vevnitř přivítala návštěvníky, pro někoho tak známá, vůně knih. Vůně nových knih se mísila s vůní těch starých.Gabriela si odložila kabát na věšák a zamířila k regálům s knihami. Měla ráda knihovny. Obvykle zde nebylo moc rušno. Ale dnes tu bylo lidí víc než dost. Zamyšleně sledovala regály a vyhrnula si rukávy šedého roláku. Teď zbývalo jen najít jen tu správnou knížku. "Algoritmická matematika, Aplikovaná matematika, další, jiný díl, další díl… zase, Dílenská matematika, Diskrétní matematika… Tak to mi opravdu nic neříká," vzdala to. Přemýšlela. Zkusí esoteriku.
"Ahoj! Hledáš něco?" veselý hlas jí málem způsobil infarkt. Vyčítavě hodila pohledem po mladíkovi. Vyzáblý, brýlatý a kudrnatý. Obnošené pohodlné oblečení. Kostkovaná košile. Šprt. Nemohla se ubránit pocitu, že on je jistě velký nadšenec do matematiky a všeho co jí trošku nahánělo hrůzu. V duchu si posteskla nad tím, jak i ona sama se nechá lehce unést prvním dojmem. Rychle se omlouvala faktem, že stojí v takovém oddělení knihovny, a že je to vlastně jen taková rozumná dedukce po té, co zvážila fakta. Chtěla tak zmírnit nával horka a pocit pokrytectví. Úspěšně.
"No hledala jsem, ale už to tu nemají. Matematika je očividně velmi oblíbená…," prohodila a hodlala rychle utéct. To poslední co kdy chtěla, bylo se s někým vybavovat.
"Mohla by být víc! Matematika je velmi důležitá! Například vypočítávání takového biorytmu! Díky matematice by se člověk mohl dozvědět naprosto vše!" nehodlal jí jen tak pustit. Gabriela obvykle lidi s kterými se nechtěla bavit ignorovala nebo svojí strou odpovědí vždy odrazila či urazila, ale tohle se jí začalo jevit jako velmi zajímavé.
"Ty si počítáš biorytmy ve stylu v jaké kondici budeš jaký den a tak?" zajímala se. Přece jen o biorytmu věděla pár věcí. Díky internetu.
"No, to taky," přikývl nadšeně. "Podle mě, se jistě najde i nějaká rovnice, která vypočítá přesně kdy zemřeš! Sice pravda, bude tam jistě mnoho proměnných…," zamyslel se.
"Ale, ale," uculila se. "Kdybys vypočítal kdy zemřeš, zemřel bys ten den. To je jisté. Ale proč? Protože je to nevyhnutelné a dané, nebo protože by ses řídil matematikou a nemohl sis dovolit nezemřít, když ti to přece tak krásně vyšlo?" koukala se na něj dost pobaveně. On jen zíral a byl naprosto zaskočený. Přece je to tak nelogické. Proč by ta dívka…? Gabriela nečekala na odpověď a prostě odešla. Nechala tam jednoho zmateného muže. Zamyslela se, jestli to nebylo moc kruté. Nebylo. "Jo, jo," uculila se a pak ztuhla. "Je to náhodné nebo se řídil matematikou?! Já jsem takovej idiot! Proč jsem si nevzpomněla dřív!" otočila se a běžela jako o život k věšáku, kde si vyzvedla kabát. Vyběhla z knihovny a ignorovala nechápavé pohledy okolí. Po pár metrech od knihovny musela zpomalit. Oddechovala. Píchlo jí v boku Na pravé straně. Srdce jí tlouklo jako zběsilé. Už věděla kde se setkala s těmi čísly! Pomalu se došourala na zastávku a čekala na trolejbus. Stačí to jen najít a zjistit víc! Začala si okusovat nehet.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama