Cena za pravdu II.

11. listopadu 2012 v 14:59 |  Pravda




2.10. 2012 úterý - 15.10. Pondělí







2.10. 2012 úterý



Kavárna v Kostelní ulici byla oblíbená spíše u méně majetných vrstev. Studenti a sem tam i nějací policisté, kteří to měli ze služebny deset minut velmi pomalé chůze.

Upíral své modré oči do šálku s kávou. Jistě se staral o svůj vzhled. Byl oholený, vlasy měl patřičně upravené a jeho oblek byl ve výborném stavu. Gabriela si ho se zájmem prohlížela. Sportovní postava. Plný života. Přesný opak jejího strýce, který seděl naproti němu. "Slečno?" odkašlal si číšník.

Zrudla. "Já jen...," cítila se trapně. Načapána jak skrytá za sloupem pozoruje ty dva. Nemohla se ubránit pocitu, že musí vypadat jako naprostý pitomec. Nedělala si iluze a radši se nezamýšlela nad tím, co si o ní číšník myslí. Rychle si pospíšila k jejich stolu a snažila se nevnímat pohled číšníka, který jí bodal do zad. "Dobrý den…," nebyla si jistá jak má začít a tak se uchýlila k tomuto.

"Dobrý není ani omylem," mladý muž na ní upřel nenávistně oči.

"Kolego Černý, prosím, nemusíte si na ní vybíjet svůj vztek," odvětil chladně strýc Gabriely.

Jeho kolega se jen zašklebil a odvrátil se. "Pane Marku, vy jste opravdu zábavný! Nejdřív mě označíte za nemehlo, které neumí zajistit stopy z místa činu a teď jsem ten, kdo si na někomu vylívá svojí zlost…," napil se. "Nebo vztek to je jedno," dodal po chvilce ticha.

Gabriela koukala na tu pracovní pohodu. Měla nepříjemný pocit horka, který jen tak neodpadne i když se bude ospravedlňovat a házet vinu na toho neurvalce. "Já už vím hodně o tom, co ta šestka znamená. A je to poměrně důležité, vím že jsem zatím jen nabádala ať pořádně přezkoumáte důkazy, ale teď to mám i podložené," cítila se jako u tabule před nějakou zkouškou na střední škole. Nebo snad na základce? Na základce, ta pro ní byla horší.

"Ano, opravdu jste se snažila. Na mé práci nenechali nitku suchou…," zašklebil se na ní Černý. "Vážně, je pěkné, že někdo, tak mladý jako vy, si myslí, že je chytřejší než celý vyšetřovací tým," pokýval. Gabriela ho v duchu doplnila - chytřejší než jsem já.

"Omlouvám se," zněla chladně. "Já nechci z nikoho dělat blbce. Můj strýc mě požádal o radu. A já zjistila, že pravda je ta, že ten případ je složitější než se zdál. Mně jde jen o to, aby se zjistila pravda. Nešlo mi o to, vás nějak ponížit. Ani o to, že bych vás podezírala z neschopnosti…," dodala. Jak ho tak pozorovala, bylo jí jasné, že to jen zhoršila. "Tady," raději vytáhla pomačkaný papír z kapsy. "Ty čísla… Používal sériový vrah. Střídal vraždy venku a uvnitř. Každá vražda byla provedena jiným způsobem. Nejspíš si oběti vybíral náhodně. Jde o to, že si oběti čísloval, právě těmito čísly. Pokaždé si dával záležet na co nejdokonalejším namalováním čísla na zeď… Nebyl dopaden," dodala.

"Takže se vrátil, nějaký psychopat? Jaká náhoda…," pronesl Černý sarkasticky.

"Nemyslím. Ty vraždy jsou staré čtyřicet let. Možná má nástupce. Četla jsem zajímavý článek o vztahu učitel a žák," nervózně se kousla do rtu.

"Vy jste velmi sečtělá," opáčil s ironickým úsměvem.

"Kolego, pokud vím to je ten důkaz, který jste chtěl," vložil se do toho konečně Gabrielin strýc. "Takže navázal na tradici svého učitele. A nejspíš musel znát manžela oběti. Možná s ním měl nějaký spor a chtěl se mu tak pomstít!" rozzářil se.

Černý na něj upřel své pochybovačné oči. "Ale to by pak neodpovídalo tomu, že oběti jsou náhodné…," očividně byl velmi bystrý.

"Byl to neobjasněný případ. Možná někde udělali chybu! Díky zlato!" vstal a políbil Gabrielu na tvář. "Tohle už musí stačit na to, aby ho propustili z vazby!"

"Jste moc optimistický…"

"Důkazy jsou jasně nastrčené. Plus tohle… Je prostě jasné, že je nevinný!" šel zaplatit. Už se těšil, až jeho přítele pustí. Věděl jak se cítí. Nevinný a uvězněn!

"Gratuluji slečno, případ který byl jasný jste zakalila a pak opět rozjasnila," ušklíbl se a vstal.

Gabriela ho probodla pohledem. "O co vám jde? Já jen poukázala na pravdu! Ublížila jsem snad vaší hrdosti tak moc?"

"Vypadám jako idiot. A jako člověk bez intuice! Nemohla jste prostě přijít i za mnou? Musela jste hned otravovat mého šéfa?!" vyčetl jí.

"Příště až zjistím, že jste něco posral, půjdu rovnou za vámi!" otočila se na podpatku a rázovala si to pryč. Tak namyšlený chlap! Zlostně třískla s dveřmi. To jí trošku ulevilo. Přece za nic nemohla. Byla to jeho chyba! A že je bez intuice… no a co? Tak jí asi skutečně nemá, když obvinil nevinného. Co je jí po tom, co si k do o takovém namyšlenci myslí? Nic. "Tak proč je mi tak divně?" vzdychla. Ten svíravý pocit na prsou jí ubíjel. Výčitky.



15.10. Pondělí

Nenápadný panelový dům na okraji města. Levné byty pro studenty, kteří mají rádi větší soukromí a volnost, než jim poskytovaly koleje. Šedivá omítka nevzbuzovala moc pozornosti. Přesto tenhle panelový dům byl něčím zvláštním. Jiný než ostatní… Bylo to lidmi v něm. "Co to proboha má znamenat?!" spolubydlící Gabriely zírala na jejich společnou ložnici. "Jak dlouho jsem tu nebyla…?" nechápavě se podívala na zdi, které byly pokryty účtenkami. Samé účtenky. Gabriela stála u jedné ze zdí pouze v noční košilce a právě zvýrazňovala něco na jedné z účtenek. Další hromady účtenek měla v krabicích u postele.

"Ahoj Aďo," otočila se na ní a pousmála se. Měla kruhy pod očima.

"Kdy jsi naposledy spala?"

"V sobotu… Tím jsem si jistá!" pokývala a vrátila se k účtenkám. Místo fialového zvýrazňovače vzala zelený a opět cosi podtrhla.

Adéla musela chvilku mrkat, aby přešla ten šok. "Víš že je pondělí?!" rázně došla k oknu a otevřela ho. Cestou šlápla na několik plechovek energetických nápojů. Musela se držet, aby jí nevynadala do prasat.

"Vážně… Čas rychle utíká," podotkla jakoby nic. Jakoby to bylo zcela normální.

"Co sakra děláš? Víš, když jsem tu byla naposledy nebyl tu chlívek, ty jsi nevypadala jako nějaká mrtvola co je závislá na energetických nápojích a hlavně tu nebyla ani jediná účtenka!" začínala mít nepříjemný pocit, že se její spolubydlící zbláznila.

"Třídím účtenky. Pomáhám strýci s jedním případem. Jistě si to viděla v telce. Kauza Sýkora," v klidu podtrhávala dál.

"Jo slyšela. Ono kdo o tom neslyšel? Nějaká šílený sektář vraždil a chtěl to shodit na manžela. Ale netušila jsem, že to vyšetřuje tvůj strýc. Pěkné. Ale proč třídíš účtenky? To mě nějak nedává smysl. A to jsem si na tvé podivnosti už celkem zvykla!"

"Je to prosté. Paní Sýkorová si od jisté doby nechávala každou účtenku. A já je mám projít, jestli v poslední době nedošlo k nějaké změně," odvětila klidně.

Poplácala jí po hlavě. "Víš, že tě tím chce jen strýc odklidit?" zajímala se jemným tónem. Gabriela se na ní podívala a usmála se.

"Jistě. Ale já vím, že tohle je důležité. Vyžádala jsem si všechny. Musím tam najít něco, co pomůže. Mám… takový pocit, že v těch účtenkách něco musí být! Musí!" zamumlala s posedlostí. "Víš, něco mi uteklo, ale netuším co! Podívej. Od roku 2008 si nechává každičkou účtenku za nákup potravin. Přesně od prvního ledna. Ani o den dřív ani dýl. Glóbus, Lidl, Penny a Tesco. Globus zelená, Lidl modrá, Penny červená a Tesco žlutá barva… A ano malé krámky jsou oranžově. Jen pět případů," ukázala na stěnu u dveří. "Rok 2009 byl stejný jako 2008," ukázala na stěnu u které měla postel Adéla. "Stejný systém barev. Převládá Glóbus. Rok 2010 se stala změna. Nejen Globus, Tesco a tak. Ale i obchody s oblečením jako New Yorker. Pak i obchody s obuví jako je CCC. Dále tam má z lékáren, cukrárny, kavárny… Prostě ze všeho. A to je ten zbytek co tu vidíš. 2011 a 2012 do doby jejího úmrtí jsou zde," ukázala na krabice u postele. "Plus toto," ukázala na menší z krabic. "Jsou nákupy v zahraničí. Ty jsem vyčlenila, protože byly placeny kartou jejího manžela," dokončila hrdě.

"A víš, proč si je schovávala?" Adéla jí litovala. Nedokázala pochopit, proč se upíná na účtenky. Přece účtenka nevypoví o tom, kdo zabil majitele!

"Jistě. Měla…," zarazila se. "…měla podle svého manžela obsedantně kompulzivní poruchu. Někdo několikrát zamkne a zase odemkne, aby se ujistil, že zamknul. Nebo si několikrát za sebou umývá ruce. Ona musela mít zaznamenán každý nákup," odložila zvýrazňovač a poodešla tři kroky od stěny, na které právě pracovala. "Nepřekonatelná utkvělá myšlenka, která tě pohltí. A jediný způsob jak se jí zbavit, je dělat něco stále dokola či jako u ní, sbírat věci - účtenky. Pokud si pamatuješ, jak jsi jednou jela k nám domů. Projížděli jsme kolem domu u kterého byl šílený bordel. Tam zajisté bydlel sběrač. Nemocný člověk, který má nutkání vše uchovávat. Je mu jedno, že jsou ty věci nebezpečné. Vlastně on to nevidí. Je mimo naší realitu. Vidí možné použití věcí. Přece nevyhodí věci, které může použít. Ne, ne! Nebo k nim má citový vztah. Vzpomínky. Takové lidi lituji. Ani si neuvědomují, že mají problém. Nechtějí si to přiznat. A při tom to často jsou velmi inteligentní lidé. Otázka je, jak a proč to vzniká," přivřela oči.

"Jo, díky. Vysvětlila si mi to krásně," měla problém stíhat její myšlenkové pochody. Po pravdě se ani nesnažila. Nechápala jaká spojitost je mezi sběrači bordelu a tím, že si někdo nechává tunu účtenek. "Jinak víš, že možná i ty máš tak trošku problém?"

"Ano, mám problém. Nedokážu přijít na to co mi uniká! Co se stalo roku 2008?"

"Byl znovu zvolen prezident?" zkusila jí pomoc. Měla pocit, že se její spolubydlící honí za vidinou čehosi, co vůbec neexistuje.

"Ano, to jistě byl ten krizový moment, kdy si řekla - Ha, on je znovu prezident budu si raději schovávat účtenky, protože… Už nebude líp? Ne, muselo dojít k něčemu… Vdaná byla třetím rokem. Děti neměli. Ani finanční krizi," přemýšlela nahlas.

Adéla se posadila na postel a konečně si sundala podzimní kabátek. Bylo jí už velké horko a zkolabovat nechtěla. Upravila si tričko s velkým výstřihem, který pod kabátem měla. Neměla se za co stydět, tak proč neukázat své přednosti? "Tak prostě jí jen tak cvaklo v hlavě. To se občas stává ne? Vždyť to není tak důležitý, ne? Můj bratr taky začal najednou sbírat víčka od limonád, aniž by mu to někdo nakukal. A víčka jsou ještě horší než účtenky. Jeho pokoj připomíná skládku. I zápachem!" oklepala se.

"Nakukal!" zopakovala a otočila se na ní. "Nakukal! To by mohlo být ono!"

"Co nakukal?"

"Možná jí tohle někdo poradil. Doporučil. Nakázal," usmála se.

"Kam míříš?"

"Nevím! Občas mají muži tendence kontrolovat manželky. Co když to nebyla žádná porucha manželky, ale manžela? Že by chtěl, aby si je schovávala. Doklady o tom, kolik utratila. Kontrola financí. Ale proč by pak neschovával i svoje. Týrání? Ne, toho by si strejda všiml. Nebo ne? Často jsou ideální páry, právě páry, kde probíhá nějaké domácí násilí. I kdyby tohle po ní její manžel chtěl, je to k ničemu. On jí přece nezabil," podrbala se na hlavě a upírala oči na jednu z účtenek podtrhanou zeleně. "K tomu jsou to jen dohady. Žádný hmatatelný důkaz," přimhouřila oči. "V poslední době si kupovala víc věcí. Užívala si víc života? Tušila, že má zemřít? Dohady. Může člověk vycítit svojí smrt?" otočila se na spolubydlící.

"Začínáš bejt naprosto divná. Půjdeme se projít. Osprchuj se ať mi po cestě nezkolabuješ. Ano. Půjdeme se někam najíst. Musíš mezi lidi, tady ti už s prominutím naprosto přecvaklo," poťukala si na hlavu. "Netušila jsem, že když tu nebudu od začátku, tvůj mozek to neunese," došla k ní a přátelsky jí žďuchla do žeber.

"Au! Já nejsem blázen," ohradila se. "Jinak dobře. Mám hlad. Můžeme jít na nějaký salát," kývla pak, aby zabránila dalšímu týrání, které by jí jistě čekalo. Rezignovaně došla do skříně a otevřela ji. Pouze ve dvou policích měla perfektně naskládané oblečení. Ani jediné místečko nebylo nevyužito. Uměla dokonale nacpat nenacpatelné kamkoliv. Nejvíce místa v její skříni patřilo papírům, knihám a časopisům. Rozhodla se vydolovat své nejoblíbenější tričko. Přece jen únava se na ní podepsala. Tričko jí ven nešlo a to jí samozřejmě naštvalo. Najednou kouká na polovinu oblečení u nohou a na krabici s papíry, které se rozlétly po podlaze. "Já se na to… Klid, slíbila sis, že nebudeš sprostá aspoň jeden den v týdnu. To je dobrý. To se sebere…," uklidňovala se.

"Ty jsi nemehlo!" zasmála se Adéla a šla jí pomoc.

"Děkuji," ušklíbla se a naštvaně začala shrnovat své poznámky na různorodých papírech. Dokonce tam byl i jeden ubrousek s poznámkami. "Počkat!" zarazila se. Zírala na symbol, který byl rychle načrtnutý. Odbitý, ale přesný. "Šestka," zamumlala jako ve snách.

"Pojď!" Adéla jí nenechala se na ten papír lépe podívat a hodila ho s ostatními do krabice. "Jdeme ven! Na papíry budeš mít pak času dost!" byla nekompromisní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama