Cena za pravdu III.

14. listopadu 2012 v 17:00 |  Pravda

19.10. čtvrtek - 21.10. Sobota





Gabriela znuděně projížděla novinky na internetu. Tam jí potěšil milý titulek. Vrah stále uniká. Bude vraždit dál? "Tak si to zkuste vyřešit samotní. Nejsou žádný stopy. Musela ho pustit domů dobrovolně. Nikdo nic neviděl. Nikdo nic neslyšel. Nemám ráda novináře," zabručela a pomalu vstala. Jakoby jí něco zpomalovalo. V poslední době nedělala nic. Vrcholný výkon byl sezení u počítače. "Šestka!" plácla se do hlavy a doběhla ke skříni. Jakoby jí někdo sundal mlhavý závoj z myšlení. Vytáhla krabici, která jí spadla. "Adéla pitomá! Jak jsem na tohle mohla zapomenou?!" vrčela a vysypala papíry na zem. Hrabala jako zběsilá. Konečně to našla. Papír se šestkou. Rychle četla poznámky, které u ní měla. "Já jsem idiot! Jak jsem mohla zapomenout?!" zavyla. Měla pocit silného deja-vu. Až teď si vše vybavovala. Sice se závojíčkem mlhy, která padala na každou její vzpomínku po určité době. Mluvila s vyšetřovatelem vražd. A on se jí přiznal, že jednu oběť - šestou, zatajil. Byl to bezdomovec. Nikomu nechyběl. K tomu vrah přestal vraždit, protože vyřešili jeho hádanku. Byl to geniální šílenec, kterého nikdy neodhalili. Policie se to snažila ututlat jak jen mohla. A poměrně úspěšně, protože jistí lidé můžou vše. "Takže to nebude nástupce. Žádnej žák. Byla by to oběť číslo sedm. A dal by hádanku!Ale tak… Jak se o tom mohl dozvědět?" zamyslela se. "A hlavně kdo?" přivřela oči. "Kde se o vraždách může člověk dozvědět? Z televize, knížek, časopisů…," zarazila se. Už věděla možná odkud, ale kdo? Vrátila se na začátek. Prvním podezřelým je manžel! A zatím i jediný. "Sýkorová si začala shromažďovat účtenky. Příjem se jí nezměnil, ale v poslední době si víc dopřávala. S manželem neměla žádné spory. Ukázkový pár. Její manžel je kamarád mého strýce. Někdo mu zavraždil manželku, nastražil důkazy proti němu a namaloval mu na zeď šestku. Což znamená, že si někdo jen hrál. Zástěrka něčeho jiného. Kdo by chtěl zabít Sýkorovou? Jak se dostal do bytu? Odkud se dozvěděl o vraždách? Hm… Taky musel znát dobře denní rozvrh Sýkorových. Musel se u nich dokonale vyznat," mračila se. "Snad někdo z rodiny? Přátel? Ale podle sousedů si nikoho domů nevodili. Ani tu rodinu. Takže... Pachatel nezanechal ani jednu stopu. Musel sakra dobře vědět, jak po sobě zamést stopy a veškeré otisky…," pokývala. "Nebo je po sobě nemusel zamést! To mě vrací opět k jejímu manželovi... Kruci potřebovala bych přítele na telefonu. Nebo nějaké zvířátko...," vyskočila na nohy a doběhla ke stolku na kterém trůnil její starý notebook. "Google ukaž co umíš!" její štíhlé prsty běhaly po klávesnici šílenou rychlostí. "Ha přece! Ty chcíplotino, že ty ses dozvěděl o vraždách z časopisu, že jo!" zavrčela když našla stránku časopisu, který se zabýval kriminálníky. Od zlodějíčků až po ty nejhorší a nejvyšinutější vrahy. "Bože těch je," bručela si a projížděla archiv čísel. A to ještě neměla jistotu, že to v časopisu skutečně bude. Brzo toho měla tak akorát dost. Ale vydržela. Překvapivě se tento časopis vydával od roku 2006. Nebyl však moc známý. Spíš pro takové fajnšmekry a policisty. Netušila, kolik hodin zabralo listování archívem a bedlivé prohlížení obálek časopisu. "Ha! 2007 24 číslo. Prosincový speciál!" spokojeně si uložila stránky časopisu. "Počkat… Prosinec 2007! Měsíc před tím, než si začala Sýkorová nechávat účtenky!" došlo jí. Nenašel se žádný cizí otisk ani DNA. Výborně znal byt. Sýkorová ho jistě znala. Co když to byl přeci jen manžel? Bylo to tak šílené. Nedávalo to smysl. Proč by pak vytvořil falešné důkazy, kterého usvědčovaly? Ale tohle bylo to jediné co měla. A říkalo to slabým hláskem - mohl to být on. "Šílíš…," vstala a zamířila do chodby. Popadla kabelku kabát a nazula si boty. Musí si pospíšit, aby to stihla!





Gabriela běžela po Kostelní ulici. Už nemohla. Podívala se na hodinky na svém zápěstí. Šest. To už asi nestihne! Byla jí zima. Přece jen vyběhla dost nalehko. Už byla tak blízko, když její sprint zastavilo tvrdé mužské tělo. Než se nadála skončila v náručí strýcovo kolegy - Černého. "Co tu děláš? Nová záliba?" ušklíbl se, když od něho odskočila značně rudá. Nemohl se ubránit jízlivému úsměvu.

"Omlouvám se… Já musím se vás na něco zeptat!" upřela na něj oči.

"Musíš?" sledoval jí. "Co to zase je za pitomost? Nestačilo ti, že jsem uznal, že jsem břídil a nemám žádnou intuici? Nemůžeš si dát pokoj a studovat své věci? Neplést se do naší práce? Veřejnost nás chce sežrat, že nemáme ani tečku. Díky těm srdceryvným projevům Sýkory jsem za neschopné idioty…," zavrčel. Bylo jasné, že jí nevidí rád. Byla tím poslední, co chtěl dneska vidět.

"Jo klidně si mě nenáviď jak chceš! Jsem na to zvyklá. Klidně mi nadávej a tak, ale až za chvilinku, ano? Řekni mi, proč sis myslel, že to byl manžel? Přišel si na možný motiv? Nebo jen ty důkazy?"

"Počkej… Ne, že bych tě nenáviděl. Spíš je to silná antipatie. No ale… Proč tě zajímá tohle?" nechápavě na jí koukal. Konečně jí viděl jako zajímavého člověka a ne jen jako příčinu posměchu kolegů a kázání nadřízených. Z nějakého důvodu si připadal nesvůj.

"Mohl mít Sýkora motiv?" snažila se získat normální barvu, ale rudá jí z tváří nechtěla zmizet. Netušila jestli je to studem, vzrušením či tím, že tohle asi odstoná.

"Mohl. Jedna ze sousedek mi řekla, že je až moc autoritativní a prý svojí ženu kontroluje, ale dost nenápadně. Jednou viděla jak jí vyrval mobil a něco tam údajně hledal. Bylo to někdy krátce před tím, než zemřela. No prostě sousedky když se objeví policie," ušklíbl se. "K tomu je dokázané, že to on být nemohl, protože má pevné alibi," dodal.

"C-cože má?" šokovaně se na něj podívala.Její teorie tím padla. Pokud má alibi, tak to být nemohl. Ale ona nikoho jiného nezná, kdo by to mohl udělat!

"Alibi. Kupoval si párek v rohlíku od nějaké stánkařky. V době vraždy. Je i na kameře. Sice tam není dobře vidět, ale prodavačka ho popsala a poznala v televizi. Byl z té smrti tak mimo, že si na to ani nevzpomněl. Kdyby jo, měl by hned pokoj a nemusel do vazby," ušklíbl se.

"Takže on má alibi…," zopakovala nepřítomně

"Ano má. Proč si tak zaskočená, nebyla si to ty, kdo tvrdil, že je nevinný?" nechápal proč tak pobledla.

"Tvrdila jsem… To je jedno co. To je dobře, že má alibi. Jinak jaký stánek s párky?" zajímala se. Musí si to ověřit!

"Chceš se tam jít podívat?" pobaveně si jí měřil.

"Koupit si párek. Je mi špatně z hladu. K tomu jsem možná trošku zvědavá," připustila opatrně. "Vlastně… Je to asi zbytečný. Nech to být," mávla rukou a otočila se. Klasicky hodlala utéct.

"Ten stánek je na náměstí. V té malé uličce za radnicí," sledoval jí. "Jen se tam jdi ujistit, že jsi měla pravdu!" zavrtěl hlavou.

"Mít pravdu je k ničemu, když není celá," otočila se na něj. Měla vážný pohled. Tak vážný, až se Černý zalekl. "Já nechci nikoho ponižovat, či znevažovat. Jen musím znát pravdu za každou cenu," sklopila oči. "Omlouvám se vám, že jsem vám způsobila potíže a nechovala se adekvátně," zamumlala a se sklopenou hlavou se vydala pryč.

"Za každou cenu ne! Jinak přijímám omluvu," houkl za ní.

"Díky, uleví to mému svědomí. Aspoň z části… doufám," už se ani neotočila.

"Hm," pozoroval jak se vzdaluje. Podíval se na své ruce. Držel jí. A nebyla vůbec slizká jak čekal. Skoro jakoby zapomněl, že Gabriela je dívka a ne jen nějaká slizká entita, která mu chce zničit život. Rád by jí viděl do hlavy. Chovala se podivně. Proč tak zbledla, když jí řekl, že má Sýkora alibi? Snad si nemyslela, že zabil svojí manželku? Ale to je přece nesmysl… Nechal myšlenek na práci a zamířil do baru. Z nechutí si uvědomil, že by možná ocenil, kdyby s ní byl trošku víc v kontaktu a lépe jí poznal. Přeci jen… "Stárnu," zamumlal a poručil si vodku. Tohle musí zapít. A pořádně!







Gabriela čekala na svůj párek. Stánek byl malý a ona sama by nikdy dobrovolně na takovém místě párek nekoupila. Párek v rohlíku jedině bez hořčice a kečupu. Nesnášela je. Ostatně ani párky moc neměla ráda. Otázka bylo, jestli zbylo kromě energetických nápojů a doplňků stravy, něco co měla ráda. Jídlo jí zdržovalo. A většina z jídel jí nedělala dobře. Vždy se cítila tak těžce… Sledovala jak kolem procházejí lidé. "Můžu se zeptat na jednu věc…?"

"Ano?" prodavačka se na ní mile usmála. Byla to taková papulatá stařenka. Takový typ hodná babička.

"Jste to vy, co zajistila alibi panu Sýkorovi?" vzdychla.

"A vy jste?" zaraženě si jí prohlížela.

"Konzultant u policie. Můj strýc se jmenuje Karel Marek a vyšetřuje to…"

"Ach. On je velmi milý," usmála se. "Vy musíte být Gabriela, že ano?"

"Ano. Mluvil s vámi o mě… Pěkné. Takže vy jste si vzpomněla, že jste tu viděla Sýkoru?"

"No v podstatě trošku. Nebyla jsem si jistá. Měl kšiltovku. Ale když jsem ho pak viděla ve zprávách… Poznala jsem sportovní soupravu co měl na sobě. Tak jsem to po nějaké době zkusila a ono opravdu. Víte já se bála a nebyla si jistá. Ale když jsem toho chudáka viděla v televizi jak brečí... Musela jsem zkusit pomoc!" vysvětlila. "Ale proč vám to neřekl váš strýc?"

"Má moc práce a jeho kolega není moc sdílný," pokrčila rameny a vzala si od ní párek v rohlíku. "Děkuji!" obvyklá prázdná zdvořilostí fráze.

"Prosím. Tak to chápu. Jeho kolega nebyl moc milý!" pokývala hlavou. "Ale tak kdo ví, co ten chudák má v životě, že se tak chová. Jo, někdo se má líp a někdo hůř. Slečno, zajímalo by mě, přijde ještě váš strýc?"

"Kdo ví. Nestarám se o něj. Jinak máte tu dost zákazníků?"zajímalo jí. Bylo jí jedno, proč se ptá na jejího strýce. Jisté věci pokládala za zbytečné vědět.

"Ano, ale teď jsou zrovna mrtvé hodiny. Největší nával je tu kolem oběda a pak páté. Zajímavé co? Tohle je taková zastávka sportovců. Denně je jich tu tolik!"

"Hodně sportovců… Čím vás zaujal Sýkora? Přece jen, když denně vidíte tolika lidí?" začuchala něco podivného. Přece jen se stále nemohla ubránit pocitu, že tenhle případ je zamotanější, než se dalo čekat. Sice opustila svojí teorii o tom, že Sýkora zabil svojí ženu, ale bylo tu jedno velké ale. Nikdo jiný jí nenapadal. Nechtěla zůstat mimo hru!

"No povídal si tu se mnou, to by nebylo neobvyklé, ale měl takové zajímavé R. Jakoby francouzský přízvuk. Chtěla jsem se mu podívat do očí, jestli je měl modré, ale mě tu kšiltovku, tak to nešlo no. Víte, můj muž byl Francouz a měl krásné modré oči! Ajta jak krásné! To byl pane elegán!"

"Děkuji. Nashledanou," nemínila jí už dál poslouchat a šla pomalu domů. "Francouzský přízvuk…," zabručela. "Lidi zaujme každá pitomost," mínila zatrpkle.



21.10. Sobota



V restauraci byl shon a hluk. Cinkání příborů, veselé hlasy, neustálé cupitání drobné servírky a tiše hrající hudba. Gabriela seděla naproti Sýkorovi. Pozval jí a jejího strýce na oběd. A protože neměla sebemenší chuť jet domů a poslouchat výčitky otce, přijala. Aspoň má další výmluvu, proč domů nemůže. Svědomí jí možná trošku hryzalo kvůli matce, ale to vesele potlačila díky brusinkovému džusu. Její strýc se před chvílí omluvil a odešel na toalety. "Chutná?" zajímal se Sýkora, aby řeč nestála.

"Ano je to výborné. Brusinky jsou dobré na tlak..."

"Máš problémy s tlakem?" staral se.

"Občas," pokrčila rameny.

"Aha... No nic, ještě jednou jsem ti chtěl poděkovat," usmál se. "Nebýt tebe a tvého strýce, byl bych jistě odsouzen...," vzdychl. "Ale i kdyby... Stejně mi to Simonu nevrátí," sklopil hlavu a zadíval se do šálku s kávou.

"Nevrátí. A neděkujte, já to dělala, protože tehdy taková pravda byla," zadívala se na něj. Co se jí zdálo tak podivného? Sýkora se jí jevil jako milý člověk, který by nikdy nezabil svojí ženu. Nikdy. Co se týkalo lidí věděla moc dobře, že je snadno ovlivnitelná. Snadno jí lze oklamat. Stačí jen málo k chybnému úsudku. Stejně tak k tomu, toho druhého poznat přímo dokonale. Poznej sebe a poznáš ostatní. Nebyla to jen prázdná slova!

"Byla?" zvedl oči. "Teď není?"

"Důkazy proti vám byly nastrčeny. To je pravda, která se nezmění," pokrčila rameny. "Nehledejte v tom nic. To já ze zvyku. Správná pravda je ta, která se rozvíjí," dodala.

"Aha. Filozofie, že ano?" pátral v paměti.

"Ano tohle bylo ryze filozofické," kývla. "Měli jste nepřátele?"

"Žádné o kterých bych věděl… tedy když nepočítám takové ty obvyklé, které člověk má. Takové to hašteření kvůli zbytečnostem. Ale nic takového, aby to vedlo k tomu, že mi zabijí manželku!" složil hlavu do dlaní.

"Omlouvám se, že jsem se tak ptala," pronesla pomalu. Líto jí to nebylo. Byla krutá. Chtěla znát pravdu. "Slyšela jsem, že vás jedna sousedka označila za moc autoritativního," pronesla.

"Kdo?" podíval se na ní. Oči se mu leskly. Byla v nich i něco víc… Zvědavost.

"Ani nevím. Hold takové ty baby, co nic nevidí a vše si vymýšlí. Takové nemám ráda," podotkla.

"Ani já ne. Bože, moc autoritativní! V čem? Bože!" vzdychl a pořádně se napil.

"Hm," zadívala se na stůl. "Máte raději francouzské brambory nebo rizoto?" prudce zvedla hlavu.

"Um… myslím, že rizoto," nechápal vůbec nic.

"Ach. Děkuji. Pomohl jste mi. Udělám si rizoto," pokývala. Naskočila jí husí kůže. Tak takto to je! Ano. Konečně dostala další impulz, který tak moc potřebovala. Může dál pokračovat v pátrání. Ano může! Musí se to nějak vysvětlit. Její posedlost jí opět plně ovládla.

"Tak jsem tu!" vrátil se strýc. Od té doby už Gabriela převážně mlčela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama