Cena za pravdu VI.

20. listopadu 2012 v 15:15 |  Pravda


31. 10. Středa




5:00
Černý se zíváním šel vyvenčit psa své sestry. Nevěřil, že se nechal uplatit, aby jí hlídal tu chlupatou slintající kouli. Ve dveřích se střetl se sousedkou. Protivná baba se psem. "Dobré ráno," zašveholila.

"Dobrý," zabručel a vyšel ven. Šlápnul na mobil a díky tomu spadl. Málem zalehl tu chlupatou kouli. Nelitoval by…

"Jste v pořádku?" docupitala k němu.

"Jo," zavrčel. "Mobil?" sledoval důvod svého pádu.

"Ach, to je tý feťačky ze včera," pokývala.

"Jaký feťačky?" sebral mobil.

"Taková divná. Chtěla s vámi mluvit okolo dvanáctý, vtírala se, ale já jí vypakovala, že tu nejste. Ať si přijde ráno k vám do práce!" řekla pyšně. "Taková by jistě něco ukradla! Vážně neměl by jste takové kriminálníky nechat znát kde bydlíte!" vyčetla mu.

"Jak vypadala?" přepadl ho divný pocit. Faťák nemá obvykle takový mobil! A když tak ho nezahazuje!

"Šíleně rozdrbaný černý vlasy, bledá, třásla se a byla celkem malá," vzpomínala.

"Měla šedý kabát?!" teď se pocit změnil v hrozivé tušení.

"Ano," kývla.

"Neříkala ještě něco?!" chytl jí za ramena a zatřásl s ní. Nechal chlupatou kouli koulí. Bylo mu to jedno. Teď viděl jen tohle.

"No něco říkala, jakože ví, jak dokáže pravdu, nebo tak…!" byla vyděšená.

"Ty jsi kráva! Naprostá kráva! A tohle feťačka nebyla! Kráva jsi!" s tím zlostně běžel pryč. Tohle jí chtěl říct už dřív, ale dneska měl ten pravý důvod. Doběhl do auta a nastartoval. Vyjel jako šílenec a hrábl pro mobil do přihrádky. "Dvacet nepřijatých hovorů a to číslo… Gabriela! Bože můj, já jsem idiot!" přemýšlel. Musela jet za Sýkorou. A ten nespí doma! Prudce auto otočil a sešlápl plyn. Zákony mu v tuhle chvíli nic neříkaly. Pokud Sýkoru nějak obtěžovala… Nebo hůř, kdyby to skutečně udělal! Jeho potlačované instinkty mluvily jasně. Doufal, že se pletou a ona jen udělala zle. Modlil se, aby tam jen Sýkoru držela a snažila se z něj dostat přiznání. Už jí znal nějakou dobu a doufal v její šílenost a v to, že se mýlí…



Firma Sýkory byla na druhé straně města. Přesto se tam Černý dostal v rekordním čase. Vyskočil a prolítl kolem spícího hlídače. Stále se snažil dovolat Markovi. Doufal, že třeba je Gabriela už u něj. "Konečně! Je tam Gabriela?" vyštěkl, když mu to Marek vzal.

"Ne… co?" Marek do telefonu zíval. Černý bral mezitím schody po třech.

"Asi jela za Sýkorou… Ale nevím, jdu k němu právě do kanceláře. Ona je vážně posedlá tím, že Sýkora zabil svojí ženu. Byla u mě a -," výstřel. Okamžitě zahodil mobil na zem a vytáhl zbraň a běžel do kanceláře. Modlil se ať to není to co si myslí! Dveře byly pootevřené. Nahlídl a viděl hrozivou scénu. Sýkora míří zbraň na sedící Gabrielu, která se drží za rameno. Krvácí. Sýkora chce znovu zmáčknou spoušť. Neváhal ani vteřinu. Vystřelil. Sýkora bez hlesu klesl na zem, kde lapal po vzduchu jako kapr na suchu.

"Gabrielo!" doběhl k ní a rychle jí prohlídl. Po tvářích měla rozmazanou řasenku, která se tam dostala díky neodbytným slzám.

"On... jí zabil, protože chtěl udělat dokonalý zločin. Má komplice," šeptala a třásla se.

"Gabrielo krvácíš… Počkej zavolám sanitku!"

"Jo zavolej…," dovolila mu.

"Bože!" doskočil ke stolu a zavolal sanitku. Zlostně nakopl ležícího Sýkoru, který škemral o pomoc. Raději od něj vzal zbraň. První pomoci se Sýkora od Černého nedočkal. "Gabrielo…," klekl si k ní a objal. "Je konec. No tak!" vzdychl. Brečela mu na rameni.

"Ono to šíleně bolí! Rameno!" vzlykala. Nebolelo. Byla tak v šoku, že si bolest zatím neuvědomovala.

"Záchranka tu bude každou chvilinku," tiskl si jí k sobě. "Co tě to napadlo?!"

"Jediný způsob, ale já sama nechtěla jít… Nechtěla, ale nešlo to jinak!"

"Já vím, to ta sousedka. Bude to dobré," přivřel oči. "Tohle mi příště nedělej," zamumlal. Slyšela ho.

"Příště. Takže myslíš, že budeme spolu ještě pracovat?" dostala ze sebe po té, co se trošku uklidnila. Natolik, aby nebrečela tak hlasitě a neustále.

"Kdo ví," zamračil se. "Ale tohle už ne… Jsi posedlá, víš to?"

"Ano. Pravdou. Měla bych se jí léčit," souhlasila.

"To bys pak nebyla ty…"

"Děkuji Černý," už nemohla brečet. Byla tak slabá.

"Samuel. Říkej mi Same," začal se zajímat o její zranění.

"Same, víš že je dneska Halloween?"

"Už jo. Možná dostaneš v nemocnici nějaké bonbony nebo malinkou dýni na památku," oddechl si. Bylo to skutečně jen škrábnutí.

"Jo. Mám ti něco přinést?"

"Co?"

"Máš narozeniny. Na Halloweena. To je cool," usmála se. Byla tak blízko smrti a přece tak daleko. Na to jí Samuel netušil co říct. V téhle situaci… Si vzpomene na to, že má narozeniny. Ona, která prý zapomněla i na svoje. Opravdu žila v jiném světě. Bylo to šílenství, nebo náznak geniality? Přehozený žebříček hodnot? Má tahle holka hroznou smůlu či velké štěstí…?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama